úterý 15. května 2018

Polštář plný vzpomínek

V neděli byl Den matek.



Zrecyklovala jsem pro svou maminku polštářek, který vždy ležel, co má paměť sahá i do dětských let, u babičky na "prašťáku". Pro neznalé překládám: gauč či sedačka.



Tento kus nábytku byl v kuchyni u babičky od mých dětských let když si ji babička s dědou zrenovovali. Tento prašťák stál na místě staré kredence s hliníkovými kulatými průduchy, které mi připadaly vždy jako cedník. Vedle kredence stával mycák. V dněšní řeči to znamená mycí stůl. Pro mne, jako dítě to byl kouzelný kus nábytku, jelikož v klidovém stavu se tvářil jako běžný velký stůl se šuplíkem. Ale když se ten šuplík, zasahující celou délku stolu, vytáhl, vykoukly dva hluboké lavory. Sloužily k mytí a oplachování nádobí.
Když jsem byla malá holčička, byl to pro mne vždy velmi zajímavý proces. Babička po obědě vytáhla šuplík a oba lavory naplnila vodou. Do jednoho dala hodně teplou a to když ji nesla, vždy volala "hais" (horké, pálí) a do druhého studenou. Bavilo mě pozorovat babičku, jak bere talíř po talíři a potápí ho do vody. Musí překonat nejdříve hradbu pěny, některé bublinky se z té bílé kupky uvolní a letí do prostoru. Načež talíř, který pohladí houbičkou vytáhne a ponoří do vedlejšího lavorku se studenou vodou. Když jsem byla větší, tak jsem mohla pomáhat, nejdříve oplachovat a později i tančit po talíři  houbičkou a schovávat je pod pěnu a zase vysvobodit z té bublinkové hradby.

Když od nás babička letos v únoru odešla za dědečkem, který na tomto praštáku odpočíval vždy po obědě, tak jsem si vzala tento polštářek. Byl již opravovaný a přešívaný. Musela jsem odpárat zadní stranu.



Přední háčkovaná je ve velmi pěkném stavu, jen okraje již trošku utrpěly od několikátého párání, jelikož polštářek nebyl na zip. Tak když ho chtěla babička vyprat, musela vždy část vypárat, vytáhnout sýpek s peřím a opět zašít. Polštářek jsem musela trošku  zmenšit o tyto otřepené okraje. Podšila jsem tu háčkovanou krásu bílým plátnem a dala polštářku nové zádíčka i se skrytým zipem.



Péřovou výplň jsem vyprala a tři týdny sušila a natřepávala na topení.
Snad mé mamince ještě poslouží a hlavně bude fungovat jako kniha vzpomínek, které jí nikdo nevezme.


PS: Kredenc jsem namalovala v březnové Sunbonnete Sue na počest babiččiných nedožitých devadesátin.

2 komentáře: