Přátelství

 

Bylo nebylo. Za dob před Sametovou revolucí jsem šla po maturitě studovat do Olomouce. A díky tomu jsem potkala jedno děvče. Úplný opak mé maličkosti. Ona vysoká blonďatá a štíhlá.........

A tak se stalo, že jsme si padly vzájemně do oka. Našly si spolu podnájem a prožívaly společně studentská léta. To zde popisovat nebudu, bylo by to na román. 

Po ukončení studií se naše cesty rozdělily. Ale ne naše přátelství. Nadále jsme se navštěvovaly, psaly si dopisy.  Ano opravdové dopisy. Za dob pravěku(jak často říkají naše děti) ještě nebyly mobilní telefony a počítače byly v plenkách. Jezdily jsme spolu na dovolené, byly si vzájemně na svatbě za svědkyně. Navštěvovaly jsme se i s dětmi. Ale to ne již tak často. 

Obě dvě jsme na svět přivedly dva kloučky. No teď už to kloučci nejsou, ale pořádní chlapáci. 

Stále jsme v kontaktu. I když ne tak častém. Ale vždy, když si telefonujeme nebo se vidíme, je to jakoby to bylo včera. Nit se nepřetrhla. 

A v září jsem se rozhodla, že ji navštívím sama. Prostě se vidět, pokecat a užít si sebe celý víkend.

Domluvily jsme moji návštěvu celkem  na rychlo.

A napadlo mě, že ji podaruji něčím od srdce. Obě jsme letos oslavily padesátku a mockrát mi byla oporou v mém brožovaném životě. Rozhodla jsem se, že ji ušiji deku. Aby se mohla zachumlat u televize a třeba si na mě vzpomenout. 

Vybrala jsem ze svých zásob dva charm packy od Moda Fabric, doplnila šedou, aby to bylo neutrální. 

Vzhledem k tomu, že jsem měla na celou deku 5 dní.  Nebyl čas na experimenty.

Ušila jsem top metodou  Nine Patch.

Proquiltovala na longarmu Avante. Začistila, všila své logo, našila věnovací cedulku a tradá na návštěvu. 

Víkend jsme si užily. Deka udělala radost. 

Já to měla zároveň jako malé lázně, jelikož jsem nic nedělala, až mě z toho pozadí bolelo :-D.

Byly jsme i na výletě na Hukvaldech a nechaly se vyfotit podobně jako před 30 lety na Bezdězu.

A jak říká Albert Einstein: 

„Přítel je člověk, který zná melodii tvého srdce, který ti ji předzpívá, když ji zapomeneš.“